Mám takové osobní turistické krédo: "Když chceš vidět největší krásu světa, musíš obětovat mnoho ze svého pohodlí." Během tohoto výletu jsem víc ze svého pohodlí snad už ani obětovat nemohla. A výsledek? Úžasný zážitek!
Má cesta začíná v Harrachovském penzionu Simona, kde jsem za levný peníz a ve velmi příjemných podmínkách přečkala dnešní noc, a končí na rozhledně na Smrku, vrcholu Jizerských hor. Je třináctého prosince, dny jsou krátké, od východu slunce do jeho západu uplyne pouhých osm hodin. Túra dlouhá třicet kilometrů dává tušit, že tohle bude velký boj o denní světlo, a tak vyrážím už hodinu před svítáním.
Ušla jsem sotva půl kilometru a už se brodím po kolena ve sněhu. Sněžnice zatím vytahovat nechci, zpomalují chůzi, a tak se za každou cenu snažím ujít co nejdelší úsek bez nich. Po chvíli přecházím přes most na pravou stranu Jizery, kde brodění na chvíli končí. Začíná se rozednívat, temno hlubokého lesa se vytrácí a svět dostává konkrétní obrysy. Váhavě a s nedůvěrou bořím nohy do zmrzlého sněhu a s každým krokem očekávám, že se propadnu do půlmetrových závějí, sníh je však pevný a drží mě. Jsem tu sama, široko daleko není nikde ani živé duše, a mým jediným průvodcem je červená turistická značka, která mě vede vzhůru do táhlého kopce až k rozcestí pod Bukovcem. Zde se výrazně mění sněhové vlastnosti ze souvislé vrstvy ledu na lehký a měkký prašan. ´Nedá se nic dělat, teď už opravdu musím´, říkám si, a v podřepu poprvé v životě zapínám řemeny sněžnic.
Těžkopádným sloním krokem přicházím na široké slunné pláně osady Jizerka. Zde výrazně ubylo sněhu, a tak můžu opět pokračovat bez sněžnic. Akorát v pravou chvíli, říkám si při pohledu na hodiny, neboť jsem pomalou a namáhavou chůzí ztratila mnoho času. Dlouhá rovina, která se táhne od Jizerky až po Polanu Izerskou, je pro mě velkou úlevou. Síly mi ubývají a čas mě tlačí, obědvat musím za pochodu, abych vůbec stihla dorazit na Smrk před západem slunce. Co si však nedokážu odpustit, jsou četné zastávky na focení. Dechberoucí krása, která mě obklopuje, kreslí scenerie jako z nejkýčovitějšího kalendáře; drny suché trávy posypané bělostným jíním prostupují třpytícím se sněhem, který se táhne dlouhými jizerskými pláněmi, a větve smrků, které na nich rostou nepravidelně a s velkými rozestupy, se sklání pod tíhou ledové námrazy.
Slunce se pomalu sklání k západu. K rozhledně na Smrku, která je mým dnešním cílem a útočištěm, mi zbývá ujít tři kilometry. Čas mám dobrý, zato jsem však na pokraji svých sil; nohy mě sotva nesou, záda se mi prohýbají pod dvacetikilovou zátěží, navíc jsem toho po cestě moc nesnědla, a tak jsem značně vyhládlá a zesláblá. Ke všemu se mi opět začínají bořit nohy do hlubokých sněhových závějí, a já znovu a naposledy nasazuji na nohy sněžnicové otěže. Ty si vybírají jako daň mé poslední síly, a tak se udýchaná a soptící ztěžka táhnu do posledního kopce a modlím se, abych neklesla k zemi, neboť bych se už zcela jistě nezvedla. Avšak ve chvíli, kdy už nemůžu zvednout nohy a dochází mi dech, v předzvěsti smrti z vyčerpání, kdy mi v kapse zašustil papírek s číslem na horskou službu, se přímo přede mnou objevuje rudý kotouč zapadajícího slunce, který vrhá zlatou záři do oblak ležících pod horami. Bože, taková krása! Najednou jsem zapomněla na to, že právě umírám, a z posledních sil běžím (!) na rozhlednu. V oslnění krásou karmínových oblak ze mě spadla tíha bolesti ze strastiplné cesty. Jediný pohled je vykoupením za moje utrpení a vyčerpání.
V turistické útulně pod rozhlednou je již šero. Světlo zde není k mání, a tak zapaluji svíčku a chystám si večeři, což vnáší do tmavé a chladné světnice lehce romantickou atmosféru. Obzvlášť zvědavá jsem na nový, extrémně teplý spacák do -22℃. Navzdory očekávání, že budu celou mrazivou noc drkotat zuby, však za chvíli cítím horké dlaně a velmi rychle usínám.
Trochu bláhově jsem doufala, že by zmáchané pohory mohly do rána alespoň trochu vyschnout, když se však při obouvání ozvalo křupnutí ledu, bylo mi jasné, že se i dnes budu muset rozloučit s vidinou suchých nohou.
Stoupám po schodech na rozhlednu. Za deset minut vyjde slunce, nebe je jasné, a zlatá záře, která zřetelně ohraničuje horizont, dává předzvěst svěžího a slunečného dne. S napětím pohlížím k východu, kde nad zasněženými hřebeny Krkonoš za chvíli začne úžasná scenerie. Světelný oblouk se rozšiřuje, je stále jasnější a oslnivější, a ve chvíli, kdy nabývá své největší síly, objevují se první ranní paprsky. Nejkrásnější okamžik celého dne. Vychází slunce.
Opět se vydávám na cestu. Dnes mě čeká krátký úsek, od vrcholu Smrku do Bílého potoka urazím zhruba deset kilometrů.
Po mrazivé noci se ze sněhu stalo tvrdé ledové kluziště. Cesta se prudce svažuje, a já mám co dělat, abych si ji neprojela celou po břiše stokilometrovou rychlostí. Co bych dala za to, kdybych mohla vyměnit sněžnice za mačky a cepín! Po těžké horolezecké dřině na jizerském ledovci Smrku mě však čeká nemenší dřina hornická, když se po zadek zapadlá ve sněhu holýma rukama přehrabuji v závějích a snažím se vydolovat finálku jizerské multiny. Světe, div se - povedlo se! Svůj po všech stránkách heroický výkon slavnostně stvrzuji podpisem do logbooku, a tím vítězoslavně prohlašuji celou expedici za úspěšnou.
S klesající nadmořskou výškou ubývá sněhu, a zvolna stoupající slunce rozpouští ledové mapy na asfaltové cestě. Nyní už sněžnice opravdu nebudu potřebovat. Pomalým tempem scházím do údolí Bílého potoka, nasedám do vlaku a odjíždím vstříc domovu. Naposledy se ohlížím, abych ještě spatřila Smrk, a pak už mi jizerské vrcholky mizí v zatáčce z očí.
Ze své vůbec první zkušenosti s turistikou na sněžnicích jsem si odnesla mnoho poznatků:
Přechod Jizerských hor - Turistický přechod Jizerských hor z Harrachova přes Smrk do Bílého Potoka. Délka základní trasy 36 km.
Pokud chcete dostávat upozornění na nové články na mém blogu, přejděte prosím na odkaz zde: Odebírat novinky
Vaše sněžnice vypadají fakt bytelně, je pravda, že tohle by se mi také dost hodilo. Asi si napíšu Ježíškovi 
.
Předem díky za odpověď
Kryštof