Ježíšek čtvrtek 13. prosinec, 2018 / 1 komentář

"Dobrý den, mám tu pro vás zásilku," praví hlas neznámého volajícího. Á, to bude jistě vánoční balík od mámy, vzpomínám si chvatně. Říkala, že mi pošle překvapení. Prý nějakou drobnost.

"Jasně, hned přijdu," povídám a nazouvám si trepky.

"Kde to můžu složit? Stačí přede dveřmi?" ptá se kurýr.

"Složit?" znejišťuji. "To snad nebude třeba, ne? Normálně si to převezmu…"

"No do patra vám to nepotáhnu. Ale jestli máte v domě výtah, můžu vám to do něj naložit."

"Výtah??" děsím se. Proboha, co to je, že se mě poslíček ptá na zdviž? "Jo, máme…" odpovídám a pospíchám nervózně po schodech do přízemí. Za prosklenými vstupními dveřmi stojí dodávka a od ní se potácí olbřímí bedna na nožičkách. Proboha, co to je?

Otevírám dveře a svalnaté chlapisko mi s odfrknutím skládá bednu k nohám. "Uhhh! Tak tady to máte. Prosím zde podepsat."

Šokovaně si prohlížím drobnost od mámy. "Co v tom je?" ptám se konsternovaně.

"Přece to, co jste si objednala. Když vás vidím, tak vám to dovalím aspoň do výtahu."

Kurýr s ohnutým hřbetem a mocným funěním šourá bednu po zemi směrem k výtahu. S úlevným potěšením zanechává balík v prostoru, který sotva stačí jeho rozměrům.

"Tak na shledanou!" vece poslík a mizí dřív, než bych ho stačila požádat, aby mi bednu dotáhl za práh bytu. No nazdar. Co s tím?

Já jí dám drobnost! skřípu zuby a bedna drhne o zem. Sotva se hne. Zapírám se vší silou do veřejí výtahu a zápasím s obludou. Do ramene mě mlátí křídlo dveří stahované hydraulickým samozavíračem. Jestli si neuženu rovnou kýlu, tak přinejmenším hexnšus. Když se snažím zdvihnout monstrum o pět čísel nad zápraží, hekám jak stará kobyla. Prý malý dáreček. Ještěže ji nenapadlo koupit velký, na to bych si musela najmout jeřáb!

Po lítém boji je bedna za dveřmi. Tak tedy vítej doma, obludo. Co jsi vlastně zač? Beru pilkový nůž a jmu se řezat tlustý karton, papírové hobliny létají vzduchem. Otevírám krabici. Všude samý polystyren. Abych viděla, co je uvnitř, musela bych krabici rozřezat úplně celou. Ne, to se mi nechce, počkám s tím, až přijde Joe z práce. Ale hele, tady něco čouhá… Návod k použití. Tak sem s ním. Copak to…

Mikrovlnka!

Servané ruce mi umdlévají podél těla. Manuál ve všech babylónských jazycích mi padá na zem. Proboha, co ji to zase popadlo? Vždyť my mikrovlnku máme!… Zvoní telefon. Máma. Ech. Hlavně pozitivně a vděčně. Zvedám příchozí hovor.

"Ano, mami?… Jo, přivezli. Ještě teď mě z ní bolí záda… Říkala jsi, že to bude drobnost!… Ale my mikrovlnku máme… Není rozbitá, jen jí občas blbne zvukové čidlo…"

"No vidíš, zvukové čidlo!" horlí se máma. "To ji přece vůbec nemůžeš používat, když je rozbitá! Víš jak je to nebezpečné, mít doma vadné spotřebiče? A navíc ji máte z druhé ruky. Kdoví, co všechno s ní ještě je. Jednoho dne to dostane zkrat, blafnou dráty, vyšlehnou plameny a vyhoříte. Rozhodně musíš mít novou mikrovlnku. A ty vůbec nevíš, jak úžasnou jsem ti koupila! Díváš se na Jste to, co jíte?"

"Ne. Nemáme televizi."

"Tam se přihlašují lidi, co chtějí zhubnout, a když se jim to povede, tak jim za odměnu dávají přesně tuhle mikrovlnku. Je děsně drahá a chtějí ji úplně všichni. Vůbec nebyla k sehnání, všude ji mají vyprodanou. V celé Praze byly jen poslední dva kusy!"

"Hm…"

"Představ si, co všechno umí!" Máma začíná vyjmenovávat seznam všech věcí, které by měl kuchyňský hyper-super-robot budoucnosti umět. Ohřeje, uvaří, upeče, usmaží, umyje nádobí, vyluxuje, utře prach, vypere, nakoupí, pohlídá děti… Dobře, tak těch posledních šest věcí už ne. Ale jinak je to učiněný zázrak. "Takže si ji ještě dneska zapoj a pošli mi fotku, co jsi uvařila, ano?"

Ach jo.

Večer s Joem otevíráme bednu a dekonstruujeme nedobytné polystyrenové brnění. Přístroj má rozměry spíše malé pečící trouby, než mikrovlnky, a je děsivě těžký. Joe si mašinu nedůvěřivě prohlíží.

"A tohle je jako celá šňůra?" ptá se máchaje v ruce zástrčkou o délce paže. "Ta nám nedosáhne ani na zásuvku."

"Hm, budeme ji muset postavit na dvě židle. Jedna ji neunese a na linku se nám nevejde."

Otevíráme manuál a studujeme návod k obsluze raketoplánu.

"Takže když si budeme chtít ohřát polévku, tak zmáčkneme tohle tlačítko, tady nastavíme ohřívání, pak zmáčkneme tenhle čudlík, pak tenhle… vlastně ne, tenhle, a tady nastavíme teplotu, výkon, a pak už jen otočíme tímhle knoflíkem… Jejda!" Joe drží v ruce upadlou plastovou krytku na otočný knoflík. "To teda moc nevydrželo."

Máma píše, jestli už mám uvařenou večeři. Místo fotky jí posílám seznam závad přístroje.

"To si slepíš vteřiňákem," píše mi. "A ty krátké šňůry, to je teď moderní, to dávají ke všemu."

Co bych bez té mámy dělala. Jak bych jinak mohla jít s dobou, kdybych měla dlouhé vedení.