Otec rebelantem pátek 8. březen, 2019 / 0 komentářů
"Táto, vyprávěj mi něco! Třeba jak jsi byl na té demonstraci," požádala jsem jednou otce.
"A na které?" prozradil se k mému překvapení, že jich bylo víc.
"Já vím jenom o jedné, o té hornické. Za co jste tenkrát demonstrovali?"
"Těch hornických bylo víc. Ale ty asi myslíš tu v 92. roce. To bylo proti zrušení pracovních kategorií. Tehdy někteří zaměstnanci chodili do důchodu dřív, třeba horníci, policajti, lampasáci, ale i lidi ve stavebnictví nebo hutnictví. A to právě ten zákon rušil. Takže dnes se vyměřuje důchodový věk lamači v uranovém dole stejně jako úředníkovi v bance. Prostě pitomost.
Přišlo nás tam tehdy sto tisíc. To ti byla vřava! Šli jsme od Letné dolů a u Metronomu jsme začali skandovat: ´Holky pojďte s náma!´ To víš, v těch rušených pracovních skupinách dělali hlavně chlapi, a tak to byla převážně mužská demonstrace. A tak se k nám cestou začaly přidávat i ženský.
Pak jsme šli Pařížskou. To byl ten správný kontrast! Dělnická třída demonstrující v nejsnobštější čtvrti v Praze. To byla panečku revoluce! Ucpali jsme celou ulici a jakýsi taxikář tam na nás začal řvát, ať táhneme do prdele. To víš, utíkalo mu rito. Šel jsem v davu, tak jsem na něj moc neviděl, jen jsem zahlíd, jak ho někdo chytil pod límcem a vytáhl okýnkem ven. A pak mu obrátili auto na střechu. ´Já na vás zavolám policajty!´ řval, ale tomu se ti chlapi jenom smáli. Policajti tam stáli všude kolem, ale nedělali nic. Oni byli totiž s náma, jenom na rozdíl od nás nesměli demonstrovat.
A pak tam byl ještě jeden nerudnej dědek, co na nás začal řvát: ´Táhněte do práce do Ostravy!´ a hrozil nám holí. No umíš si představit, že to na ty chlapy bylo jak muleta. ´My tě vemem s sebou!´ zařval tam někdo vepředu. Ze zástupu se natáhla ruka a vtáhla dědka do davu. Pak jsem ho dlouho neviděl a nakonec jsem jen zahlídl, když ho o pár desítek metrů dál vyvrhl dav na dlažbu. Měl urvanej rukáv, byl celej bílej a za ním letěla zlomená hůl. Kdepak, když někdo řve na horníky, ať táhnou makat, tak je to sebevrah."
"Pane jo, to musela být fasa!"
"No jo, to byla. Pak jsem tam něco říkal, mno… měl jsem tam jen nějaký krátký proslov na tribuně jako jejich odborový právník(*). Měl jsem jen krátce shrnout naše požadavky a tak. A to ti byl řev! Na cokoli, co jsem řekl, se ozvalo souhlasné výskání a burácení. Mohl jsem říct úplně cokoli a dav šílel. Kdepak, v davu je hrozná síla. Sám člověk nic nezmění, ale když se lidi spojí, zmůžou mnoho."
"A dosáhli jste svého? Nechali vám ty pracovní kategorie?"
"Ale vůbec ne. Ministr Dlouhý nasliboval, že pracovníci dostanou přidáno jako kompenzaci, ale nedostali nic. Vysral se na nás. A ještě pak lhali v médiích, že nás tam přišlo jen dvacet tisíc. Vláda to celé chtěla bagatelizovat a tím nás zesměšnit."
"A ty další demonstrace, na kterých jsi byl? Tam jste něco vyhráli?"
"Ále, taky kulový. Ty byly různý. Proti zavírání dolů, proti propouštění, proti snižování mezd a tak. Vždycky nám jen naslibovali hory i s horáky, a pak nic."
"Tak to asi k ničemu moc nebylo, co?"
"Jistěže to k něčemu bylo! To nemůžeš nikdy říct, že to k ničemu nebylo. Oni tě takhle pomalu ničí salámovou metodou. Ukrajují ti a ukrajují, až máš čím dál míň. A když se nebudeš bránit, tak ti nezbude nic. Dnes ti berou důchody, zítra ti přidají pracovní dobu a vezmou peníze, a nakonec ti seberou i tu práci. Musíš protestovat a musíš řvát, jinak o všechno přijdeš. A i kdybys o všechno přišla, tak to stejně nesmíš nechat jen tak. Musíš jim ukázat, že se umíš bránit a že se nebojíš jít do protestu. Až jednou budou brát tobě, tak to nejhorší, co můžeš dělat, je, že budeš držet hubu. Chápeš?"
"Chápu, tati."
* * *
Miluji, když moji rodiče začínají vyprávět. Občas mám pocit, že mi tím dávají víc, než celou jejich výchovou.
(*) pozn. red.: Můj otec pracoval čtrnáct let jako elektrikář na šachtě v uranových dolech a poté přes dvacet let jako právník pro odborové svazy pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu.