Pohodová procházka v Jizerkách středa 25. prosinec, 2019 / 0 komentářů

...která se nějakým nedopatřením změnila v běh o život.

Sladce se spí v Kořenovském penzionu. Večer strávený s knížkou v měkkém hlubokém křesle, k večeři okurky se škvarky a v noci usnout zavalena duchnou těžkou jak víko od rakve. To se pak těžko člověku vstává, když ví, že ho dnes už nic blaženějšího nečeká. A proč taky spěchat, když mě čeká procházka dlouhá jen slabých dvacet kilometrů?

Vstávám, slunce už je dávno vzhůru. Dnes je v plánu dokončit Tisícovky a Výhledy, dorazit na Smrk a tam přespat v útulně. Nic náročného. Vycházím do slunečného rána.

To je mi ale překvapení, mrzne! Schovávám ruce do vytahaných rukávů roláku a někde pod srdeční chlopní cítím dotek čehosi nostalgického. Léto končí... Plaším stesky a stoupám na hřeben.

Zámky. Tisícimetrový vrchol bez turistického značení a s nenápadnými, sotva znatelnými pěšinami. Rozvaliny někdejších skalisek zahlazené živly, které oblí hory, hluboký tmavý les a ticho. Ztratí se pěšina pod klenbou starých smrků a tulák jde lesem jak slepec, nemaje před sebou zřetelné kročeje předešlých chodců. Sem zavítají jen znalí. Já znalá nejsem, a proto cestou od vrcholu bloudím. Tápu v šeru, hledám kudy z toho lesa, až mě začarované Zámky milosrdně propouštějí ze spárů svých kouzel.

Vyhlídka na Souš, to zní přímo výletnicky. Jistě tam bude panorama s posezením a infotabulemi, odpadkové koše a pěkná široká cesta. A přesně tak to je. Ale hlava skopová turistky přicházející od jihu si umanula ušetřit pár kroků na obchůzce po značené cestě a vrhla se střemhlav do hustníků a vrstevnic. Oj! Dobře jí tak, že se tak urputně drápe na skálu, po které nikdo krom ní nešplhá. Lenoch se nejspíš sedře. Ale ona to příště stejně udělá znovu. Sedám si na lavičku a bažím se výhledem. Jen tu nádrž Souš zaclonily špičky smrků. Svačím sýr a housku s anglickou slaninou. Snídaně králů a vandráků.

Vyhlídka do protisvahů

Jsem matadorem tuláků a rebelantem, když kráčím k Černému vrchu. Vetšina pocestných sem jistě stoupá od Promenádní cesty, široké asfaltýry lemující hřeben po severovýchodním svahu, nebo od zpevněné cesty pod Černým vrchem na svahu jihozápadním. A já? Štráduji si to přímo po Vlašském hřbetu, neznačené pěšině, kterou brázdí jen málokdo. Nechce mě pustit vysoké borůvčí, pohlcuje mi cestu a vplétá se do sebe větvičkami. Holeněmi rozrážím tunely keříčků a kalhoty se mi barví na modro. Vrchol mě odměňuje skalisky a zpustlým výhledem na Jizersné hory. Blaze je těm, kdo schází z cest!

Jizerskohorské rozvodí? Tuhle keško-sérii v Jizerkách ještě nemám! Sbírám krabici a mířím na Smědavu prozkoumat listingy keší. U ranní kávy to půjde líp. Smědavský stánkař je bodrý člověk, ochotně obsluhuje ranní cyklisty a zbloudilou turistku. Jedno kafe s mlékem a kofolu. Kolik platím? - Jakže, kolik dáte? - Dlouho to nemůžu pobrat. Neznám sazbu "kolik dáte". Takové stánky existují a prosperují? Lidé chtějí platit i když pro jednou nemusí? Přehrabuji se v peněžence, pod prstem mi cinkají kováky. Kolik tak normálně stojí kafe s kofolou? Je padesát málo nebo hodně? Jsem z toho zmatená, tak nechávám raději osmdesát. Jsem přeci dobrého vychování. Tím se možná vysvětluje, že takové stánky existují a prosperují.

A jakže je to s tím Jizerskohorským rozvodím? Rozklikávám jeden listing za druhým a zjišťuji, že dvě keše už mám nalezené z minula. Teď seberu další dvě, ale na celou sérii to nestačí. Nu, nechám si něco i na příště, ať mám motivaci se sem vrátit. Sbírám pátou kešku ze série a mířím dál.

Ale sakryš, nějak nám ty kilometry přibývají a čas také. Tak konec zacházek, je čas vylézt na Jizeru. Nejsem však zrovna ve výhodné pozici, na kopec vede značená cesta ze západu a já jsem na východu. Zacházka tři kilometry. Chm. Co s tím? Koukám do mapy, jakási neznačená pěšina má vést od mojí strany. Pár hustníků už jsem dneska prorazila a šlo to, tož co by to nešlo tentokrát? Z místa značené pěšiny stoupám vzhůru do kopce, cesta ale absolutně žádná. Ne, tudy lidé nechodí už celá desetiletí. Deru se houštinami, smrčky mě píchají do obličeje. Co chvíli překračuji padlé stromy, nejdříve sem tam jeden, pak celé polomy. Když už se zdá, že bych snad mohla vylézt na mýtinu, objevují se přede mnou obrovité šutry rozvalené z nízkých skalek. Přelézám jeden za druhým, nohy si lámu, kleju, že se i peklo stydí. Pro vysoké borůvčí nevidím kam šlapu. Ale zase - těch borůvek! Cpu se jimi, až jsem celá upatlaná od sladné fialové šťávy. Po lítém boji vycházím na obnažený hřbítek hory, avšak souboj se smrčky a borůvkovými keříky trvá. Uaargh! Asi se vzteknu! Cože jsem to psala o pár řádek výš? Blaze těm, kdo schází z cest? Hanba mi! Já na ty své romantické přeludy jednou pojdu.

A přece jsem se dočkala vrcholu. Přede mnou se jako fata morgána vynořuje ze zdivočelých smrčin vrcholový kříž. Nevídáno! Čtu si infotabuli o tisícovkovém vrcholu. Kolem něj se rozprostírá přírodní rezervace Prales Jizera. Takže jsem právě prokrosila přírodní rezervaci mimo cesty? Ej. O tom moje mapa nic neříkala. Tím se tedy vysvětluje, že ta cesta byla tak zpustlá. Ale prales to byl vskutku pěkný, to se musí nechat. Snad se v něm ty jedny stopy nepoučeného chodce ztratí. Na vrcholu se těším dalekou vyhlídkou, ne už tolik davy turistů. Jestli mi přeci jen nebylo lépe v tom pralese...

Zírám do mapy a plánuji další postup. Takže teď už jen volným krokem na Smrk a tam složit hlavu. Nebo ne? Počkat... Multina Jizerské výhledy - Na Hrátkách? Na tu jsem úplně zapomněla... Mordyjé, vždyť ta je odsud dvanáct kilometrů! To tedy znamená o nějakých deset kilometrů navíc oproti původnímu plánu plus osm set metrů dolů a zase nahoru. Pomoc!

Nabízí se multinu vynechat a prostě jít na Smrk. Tak jako tak jem našla bonusovku na BF. Pak ale nebudu mít sérii kompletní a ta multina mě bude ve snu strašit. Ne ne, to nejde. Proto jsem přijela, abych obě série zkompletovala, a jestli odjedu bez jedné keše, budu se pro ni muset vrátit. Dívám se na čas. Jsou tři odpoledne. To mám tedy co dělat. Házím krosnu na záda a nastřeluji poloběžecké tempo.

Běžím jak ďas z kopce do Hejnice. Záhul je to pořádný, ale ne zas takový, abych se nestavila na Ořešníku pro virtuálku. Tam se vyděsím ještě víc, když vidím, kolik vrstevnic musím sklesat a vzápětí zase vystoupat. Nic naplat, už jsem se rozhodla a zpátky to už nemá smysl. Letím jak šíp z kopce, harafice se mi natřásají, turisté mi vyděšeně uhýbají. Jsem v Hejnici.

Na obzoru nacházím nízký pahrbek s dvojím názvem Na Chatkách či Na Hrátkách. Vybíhám vstříc vrstevnicím, ale tak snadno jako z kopce mi to nejde. Funím jak parní lokomotiva, slunce praží. Kde je ten ranní mrazík? Na vršku se pouštím do počítání, krabici nacházím záhy. I ten výhled je nakonec fenomenální, i když nemám čas si ho užít. Pár rozmazaných fotek třesoucíma se rukama a zase běžím zpátky.

Vyhlídka z vrcholu Na Hrátkách - Nebo Na Chatkách? ...

Tak to vidíš, Čtyřhranko. Jsi nepoučitelná. Ráno sis naplánovala pohodovou procházku na dvacet kilometrů se spoustou kochání a pauzírování, a zase jsi z toho udělala běh o život. A ještě to ani nestihneš za světla. Belhám se po modré do krpálu na Kočičí kameny, slunce se kloní k hřebenu hor. Hergot práce, byl mi čert dlužen tuhle pohodovou procházku!

Na Kočičích kamenech je parádní vyhlídka a ukrutný smrad z odpadu místní chaty. Keš nacházím ke svému překvapení v mžiku. S vyplazeným jazykem sebíhám zase do Hejnice, abych se hned nato mohla znovu škrábat do kopce na Paličník. To už mi ale dochází dech, denní světlo i všecka síla. Keš nacházím za svitu posledních paprsků a z vrcholové plošiny sleduji, jak rudý míč klesá pod obzor. Mám ji! Poslední krabici z obou sérií Tisícovek a Výhledů, a současně poslední bod dnešního dne. Mise splněna, už jen složit hlavu.

Nenamáhám se běžet, poslední zbytky sil jsem utratila na dvojitém výstupu z Hejnice. Na záda se mi tiskne spacák v batohu a já nemyslím na nic jiného, než až se do něj zavrtám. Jdu tmou, svižně, ale klidně. Teď už tam dojdu.

Západ slunce z Paličníku

Je noc, v rozplizlém mraku táhnoucím se přes celý obzor se jako v mléce rozpíjí stříbrosvit úplňku. Hluboko pode mnou se v černém kotli hor třpytí světla Svieradova. Vyfuněla jsem poslední kopec a nyní stojím na hřbítku Smrku, z jehož vrcholu na mě bliká červený maják vysílače. Útulno smrkovská! Tak tě po letech zase ráda vidím. Vcházím dovnitř. "Co láska k horám vytvořila, to dobrá vůle nechť zachová," hlásá důvěrně známá rytina na dřevěné dýze uvnitř útulny. Skládám krosnu a vytahuji spacák. Užuž bych se chtěla natáhnout, ale něco se mi připomíná. Ještě jednu věc musím udělat, než si půjdu lehnout.

Úplněk nad Svieradovem - Haúúúúú!

Vycházím ven a stoupám vzhůru po schodech z kovových roštů. Za chvíli stojím na vrcholu rozhledny. Tma nad krajem, jen na západě kdesi za Novým Městem pod Smrkem jako doutnající ohniště vyhasíná rudá záře soumraku. Nad hlavou mi jako tisíce blyštivých démantů bílým světlem planou hvězdy. A já si vzpomněla, že odnikud není noční nebe vidět v takové celistvé kráse, jako právě odsud.

Ušla jsem přes čtyřicet kilometrů, posbírala poslední kešky jizerských sérií, viděla prales, daleké výhledy, západ slunce i hvězdné nebe. Teď už můžu jít klidně spát.

Soumrak nad Novým Městem pod Smrkem - Noční pohled z rozhledny na Smrku