Hexameron: Na procházce neděle 10. květen, 2020 / 0 komentářů

Předjaří na Berounce, svěží čas bledulí a pupenů, dlouží se dny i procházky. Jdeme s Joem prastarou pěšinou podél meandru řeky, klidně a plouhavě, však není kam se hnát. Pokoutně sleduji GPS, za chvíli bude keš. Vtom Joe zaštrachá v batůžku a vytahuje pytel a rukavici.

"Snad nechceš teď sbírat odpadky?" ptám se, úsměv se mi křiví. "Jsme na procházce..."

"No právě, jsme na procházce," odvětí Joe, "tak přece můžu sebrat pár odpadků, ne?"

Dlaní se picnu do čela. "Ježíšmarja Josefe! Proč musíme na každé procházce sbírat odpadky? Proč se musíme furt tahat desítky kilometrů s pytlama bordelu??"

"A proč ti to vadí? Vždyť já tě nenutím. A pytel táhnu jenom já." hájí se Joe a hned ohýbá hřbet pro plechovku zašlapanou do hlíny. Ach jo. Tak on to myslí vážně.

Zpruzeně mu otevírám batoh na zádech. "Dej mi taky rukavice," seknu po něm.

"Mám jenom jednu pro sebe."

"No bezva, takže budu sbírat holýma rukama. Tak jsi mi snad mohl vzít rukavice taky, ne?"

"Já myslel, že nebudeš sbírat vůbec..."

No jasně že nemusím sbírat vůbec. Ale když půjdu normálně po cestě a Joe kolem mě bude skákat a sbírat odpadky, budu vypadat jak jeho dráb. Odhrnuji klestí a sbírám střepy z rozbité zavařovací sklenice. Doufám, že se nepořežu.

"Za chvíli bude keš," hlásím.

"Jaká zase?" zavrčí Joe.

"Ta z té série, co je tady všude kolem."

"Takže zase nějaká hnusná pangejtovka," utrousí nevrle Joe. "A to teď jako budeš otravovat s tím, že budeme lovit celou sérii??"

Joe v poslední době přestává mít rád geocaching. Kdysi tak aktivní hráč, co šel pěšky pro každý jednotlivý bod, dnes ostentativně dává najevo, jak moc ho kešky nudí a zacházky kvůli krabicím ho nebetyčně otravují. On prostě nutně musí aspoň sbírat odpadky, jinak by výlet se mnou byl horentní ztrátou času.

"Ne, nehodlám lovit celou sérii, jen ty keše, co máme podél cesty," upřesňuji.

"Těch je snad dvacet!" hrozí se Joe. "Proč se musíme při každém výletu zdržovat hledáním desítek nesmyslných keší?" povzdechne si. Na nic neodpovídám a shýbám se pro prefabrikát petky maskovaný mechem.

Loguji do keše a vracím se na cestu. Sbírám ze země potrhanou nákupní tašku a petku. Joe jde lesem a táhne za sebou monstrózní sto padesáti litrový pytel na odpadky. Nač troškařit s malými pytli. Plastový sak mu plendá o nohy a drhne se po zemi přes šutry, igelit začíná děravět. Joe ho chvatem přehazuje na záda.

Navigace pípá. "Tady je zase keš," oznamuji po necelých dvou stech metrech.

Joe se zatváří způsobem, jakým se dospělí dívají na malé nerozumné děti. "Ach jo. Proč prostě nemůžeme jít jednou na normální procházku?"

Moje řeč.