Vzpomínka na Mallorku pondělí 18. květen, 2020 / 0 komentářů

Už týden jsme na treku. Sedíme na autobusové zastávce a snídáme. Z jedné ruky koušu bagetu z Carrefouru a sýr, prsty druhé ruky lovím po dně skleničky olivy. Joe žvýká gumové medvídky a zapíjí je vodou z kašny, jejíž pachuť přeráží čtyři vitamínové šumáky. Pravá snídaně králů.

Prohlížím si reklamní plakát jakési značky kávy umístěný na autobusovém stojanu. Joe se přehrabuje v krosně a něco mi ukazuje.

"Tohle jsem teď vymyslel. Do všech předních kapes jsem nacpal ponožky, aby to spolehlivě odradilo celníky, až se mi budou chtít hrabat v báglu. Haháá!"

Na plakátu je muž a žena sedící u kávy. Ona, vysoce sexy, oblečena do rudé řízy, směje se na něj a pohrává si s pěstěnými loknami, on, elegán v padnoucím kvádru, naklání se k ní k polibku. Na pozadí za nimi se k nebi tyčí fiály jakéhosi gotického chrámu. Sleduji ten obrázek a plivu pecky z oliv do trávníku.

"Je tu ale takové menší riziko," pokračuje Joe, zatímco do škvír v krosně pěchuje ponožky s vůní dálek. "A sice, že by mě mohli na letišti zabásnout za pašování biologických zbraní."

Joe se ďábelsky chechtá. Vyplivnutím další pecky se strefuji do předchozích dvou jako do petangových koulí.

"Ty, hele," povídám Joemu a hlavou kynu směrem k plakátu. "Myslíš, že budeme někdy vypadat jako ti dva?"

Joe se rozhlíží a po chvíli ostří zrak na buržoazní katalogový pár.

"My dva?" přemýšlí. Chvíli zírá na dámu v rudých šatech, pak stočí zrak na moje děravé tričko a mastné vlasy, následně zkoumá švihákův smoking na míru a srovnává ho se žraloky ve svých sešmajdaných pohorách.

"My asi těžko." Škraně si láduje hrstí gumových medvídků. Gentlemansky mi přistrkuje Haribo pytlík k nabídnutí. "Ale řek´ bych, že se k sobě skvěle hodíme."

To tedy jo.