Domů » Zápisník » 2021 » březen

Jak jsem málem zachránila svět neděle 7. březen, 2021 / 0 komentářů

Už to skoro bylo.

Sedám si do vlaku a čekám, až se rozjedeme. Děsně se nudím. Čumím do mobilu. Periferním viděním zaregistruji, že jakási paní na sedačku vedle mě pokládá batoh a beze slova odchází. Asi na záchod nebo kdo ví kam. Co je mi po ní. Chce se mi spát.

Vtom mě z klimbání vytrhne pohyb. Jakýsi chlap, starý, zarostlý, vyhlížející lehce ošuntěle, přichází k sedačce a pomalým, nenápadným pohybem bere batoh a jme se s ním odcházet. Vystřelím jak šíp. Intuitivně. Okamžitě.

"Pane! To není váš batoh!!" zakřičím na něj. Celý vagon se otáčí. Chlap zírá, nechápe. "Ten batoh sem odložila paní! Vraťte ho na místo!" Poprask. Někdo volá průvodčího. Chlap koulí vyjeveně očima, úplně oněměl. Celý vlak čumí jak na biograf. Chybí už jen popcorn. Přibíhá průvodčí. Než ale stačí cokoli říct, přichází žena. "To je ona!" poznávám majitelku batohu. "Paní, tenhle chlap vám bere batoh!" hlásím jí.

Ženská vejrá na mě, na chlapa, pusu dokořán, nevěří. "Ale... to je můj manžel!" povídá.

Zástava srdce. Ztráta dechu. Klinická smrt.

"Já... já... já se vám strašně..." leze ze mě.

Ženská bere chlapa za ruku. "Ježíšmarjá pojď vocaď!" a táhne ho do vedlejšího vagónu.

Průvodčí se picne do čela a odchází, hlavou se mu honí něco v tom smyslu, že je na dráze už dvacet let, ale takové exportní vemeno jako jsem já ještě neviděl.

"Já... jsem myslela... totiž... ta paní sem položila batoh a ten pán..." snažím se vysvětlovat divákům céčkové komedie, proč jsem začala jančit jak jelito. Přítomným divákům cukají koutky a raději se zahledí do mobilů taktně předstírajíce, že nic neviděli. Někteří se na mě dívají soucitně. Hanba mi kroutí nohy. Běžím do vedlejšího vagonu. Musím se přece omluvit!

"Krucinál, zase vy??" vyštěkne chlap když mě zří.

"Já... já se vám strašně omlouvám! Já viděla, jak tam vaše paní pokládá batoh, a vy jste ho bral... a já myslela... já nevěděla, že jste manželé! Prosím, odpusťte mi!"

"Odpouštíme vám!" vece paní. "Ale prosím vás, už vypadněte!"

Potupně couvám zpátky do dveří. Tak a mám to. Zase jsem jednou chtěla zachránit svět. To mám z toho, že jsem taková bdělá soudružka. Příště ten batoh nechám radši ukrást než tohle! Však taky co je mi po cizích věcech, když si je lidi nehlídaj.

Jdu uličkou hanby, lidi na mě čučí a v duchu se hihňají. Padám do sedačky, dělám, že tu nejsem.

Ale pak si vzpomenu na svého otce. Kolikrát ho ve vlaku okradli. Hodinky, peněženku, bundu, i celou výplatu mu ukradli. Co by on dal aspoň jednou za takovou bdělou soudružku, která by včas začala ječet.

Ne ne, zhluboka si povzdechnu. Je to špatný. Jestli tohle zažiju ještě jednou, budu muset udělat znova to samý. Jenom, Bože, prosím, abych u toho nepotkala zase tyhle dva.


Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
2012187
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace