Rekonstrukce I. - Kulaté umyvadlo pondělí 24. květen, 2021 / 0 komentářů

Rekonstruujeme.

Vybrat koupelnu bude otázkou chvilky. Vždyť my s Joem jsme strašně obyčejní lidé, co mají rádi obyčejné věci. S námi je to hrozně snadné. Cokoli je nějak extravagantní, atypické, moderní, to se nám nelíbí. Naproti tomu všechno, co je tuctové, standardní, fádní, je jako kované pro nás dva. Jsme v tom v absolutní shodě. Já a Joe jsme mustrem průměrnosti. A koupit tu nejprůměrnější koupelnu na trhu, to přece musí být hračka.

Jdeme do největšího interiérového nákupáku ve městě. Tady určitě nakupuje spousta obyčejných lidí, to by bylo, abychom nepořídili. Takže umyvadlo. To je jasné, koupíme klasické oblé se skříňkou dole. Dekor nábytku dřevo, jedno jaký odstín. Bydlíme v nejprůměrnější panelákové čtvrti z celé Plzně, byty tu v osmdesátkách práskali jak Baťa cvičky, takže sehnat rozměr do našeho krcálku bude hračka. Oddělení umyvadel. Všechno bílé, lesklé. Umyvadla buď hranatá nebo lavory postavené na desce. A všechno velké, jako by celá Plzeň nebydlela v ničem horším než v třígeneračních barácích. Hromady umyvadel, celá plantáž umyvadel, a ze všeho vyhovuje pouze jedno. S bílou skříňkou. Určitě nebude problém změnit dekor, říkáme si. Jdeme se zeptat.

Prodavač kroutí hlavou, listuje v katalogu tlustém jak kniha citátů.

"Kulaté umyvadlo. Hm. To už se dneska lidem moc nelíbí."

"Nelíbí?" nechápeme.

"No jo, nelíbí. Teď jsou moderní hranatá a nebo designová, postavená na desce."

K čertu, kdy přesně vyšla z módy kulatá umyvadla? Jakto, že je tak jednoznačně konzervativní požadavek najednou tak abstraktní? Koukám na ty lavory. Když člověk vycintá trochu vody, všechno steče po keramické stěně na desku. Dávám tomu rok, dva. Pak vodní kámen, usazeniny, zničená deska. Praktičnost nula. Nestojíme o žádné nejnovější trendy. Potřebujeme koupelnu na příštích padesát let. Dobově naprosto neidentickou, nekatalogovou, stylově nezařaditelnou, trendově bezpohlavní. Koupelnu nadčasovou svojí průměrností. Všední tak hrozně, až by z ní bytovým designérům naskákaly pejle.

"No a tahle umyvadlová skříňka," ukazuji, "tu byste nám mohli udělat v dekoru dřevo?"

"Bohužel. Výrobce ji dělá jenom v bílé. V tom dřevěném dekoru už to není moc moderní."

E... aha.

Bílá, bílá, všude bílá. Tolik bílé není ani ve špitále. Nic nevystihuje tuhle pitomou sterilní, hygienicky hysterickou dobu lépe, než tahle sekce koupelnového nábytku. Problém je asi v nás. Tedy přesněji v tom, co my považujeme za průměrné. Chceme věci, na které jsme zvyklí, se kterými jsme vyrostli. Zamrzli jsme v devadesátkách, v době kulatých umyvadel a fejkových dřevěných dekorů. V konfrontaci s dnešními trendy se dozvídáme, že už jsme retro, ale bohužel ne tak moc, abychom byli opět v módě. Nejdeme s dobou, nechceme být individuální. Chceme být naprosto obyčejní. A mezitím se všichni kolem nás modernizovali, individualizovali, trendizovali, až zcela přetvořili mustr průměrnosti a stali se novou generací obyčejných.

"Já ti nevím, ale mně se ta naše socialistická koupelna vlastně docela líbí."

"Hm, mně taky. Proč jsme ji vlastně chtěli předělat?"

Pravda, proč. Vždyť stačí počkat dvacet let a budeme zase v kurzu. Naše totáčová koupelna bude na přední stránce katalogů jako vzor hipsterského retra a my budeme opět těmi, kdo bude udávat směr nové průměrnosti.

Jen kdyby nám doma neprobíjely zásuvky a všechno se zoufale nerozpadalo.

Otcovy košile sobota 8. květen, 2021 / 0 komentářů

Babička v kuchyni chystala ke stolu a nabírala polévku. Všechno tu zestárlo a posmutnělo. Nandala jeden talíř, ten postavila k sobě, nandala druhý talíř, ten postavila ke mně, a nandala třetí talíř a ten postavila k prázdné židli, kde sedával děda.

"Babičko, proč nandaváš tři talíře, když jsme tu dvě?" zeptala jsem se.

"Ále, ty se nestarej a jez." poručila mi bez vysvětlení. Zavrtěla jsem hlavou a dál se neptala.

Jedly jsme rybí polévku, talíře se prázdnily. Jen ve třetím talíři polévka stydla. Tehdy jsem si myslela, že se babička zbláznila.

* * *

Svěží jarní den, jasné počasí. To bude prádlo krásně vonět sluncem a větrem, když je tak krásně, myslím si. Jdu ven před dům a věším na šňůry čerstvě vyprané prádlo. Ubrusy, povlečení, a také otcovy staré tepláky a trička, které už nikdy nebude nosit. Otec se domů už nevrátí. Nikdy už nebude potřebovat své staré oblečení. Je o něj vzorně postaráno, je dobře živen i přiměřeně šacen. Jeho dům je už léta neobývaný.

Obracím otcovy košile, které nosíval do práce. Důkladně je rovnám, aby se na nich nevysušily puky. Ušetřím si tím práci, až je budu žehlit. Joe se na mě z okna dívá a vrtí hlavou. Asi si myslí, že jsem se dočista zbláznila.

A já mu to nevyčítám. Také jsem kdysi nevěděla jaké to je, když se člověku stýská.