Otcovy košile sobota 8. květen, 2021 / 0 komentářů
Babička v kuchyni chystala ke stolu a nabírala polévku. Všechno tu zestárlo a posmutnělo. Nandala jeden talíř, ten postavila k sobě, nandala druhý talíř, ten postavila ke mně, a nandala třetí talíř a ten postavila k prázdné židli, kde sedával děda.
"Babičko, proč nandaváš tři talíře, když jsme tu dvě?" zeptala jsem se.
"Ále, ty se nestarej a jez." poručila mi bez vysvětlení. Zavrtěla jsem hlavou a dál se neptala.
Jedly jsme rybí polévku, talíře se prázdnily. Jen ve třetím talíři polévka stydla. Tehdy jsem si myslela, že se babička zbláznila.
* * *
Svěží jarní den, jasné počasí. To bude prádlo krásně vonět sluncem a větrem, když je tak krásně, myslím si. Jdu ven před dům a věším na šňůry čerstvě vyprané prádlo. Ubrusy, povlečení, a také otcovy staré tepláky a trička, které už nikdy nebude nosit. Otec se domů už nevrátí. Nikdy už nebude potřebovat své staré oblečení. Je o něj vzorně postaráno, je dobře živen i přiměřeně šacen. Jeho dům je už léta neobývaný.
Obracím otcovy košile, které nosíval do práce. Důkladně je rovnám, aby se na nich nevysušily puky. Ušetřím si tím práci, až je budu žehlit. Joe se na mě z okna dívá a vrtí hlavou. Asi si myslí, že jsem se dočista zbláznila.
A já mu to nevyčítám. Také jsem kdysi nevěděla jaké to je, když se člověku stýská.