Náladová pátek 3. prosinec, 2021 / 0 komentářů
Z deníku těhotné ženské
neděle 4/4/2021
"Příznaky! Já nemám vůbec žádné příznaky!" chodím po bytě a lamentuji, rukama zbědovaně rozhazuji. "Vůbec nic! Ani náznak. Určitě je se mnou něco špatně!"
Joe zvedá oči v sloup a ostentativně dává najevo, jak je jeho veličenstvo blahosklonné s takovými vyšinutými magory, jako jsem já. "Máš příznaků až až. I kdybych to o tobě nevěděl, tak bych to z tebe už dávno vyčetl. Jsi přecitlivělá, náladová..."
"Já že jsem náladová?? Cože´s to řek´? Dělej, zopakuj to!! Řekni mi to do očí!"
Joe je cynik. Nemá pro moje trápení pochopení. Už je to několik týdnů a já nemám žádné příznaky. Není mi blbě, nic mě nebolí. Nesvíjím se ve smrtelných křečích. Neumírám. Se mnou je prostě něco špatně.
Zalézám do zákrytu stran Joeho káravých pohledů. Tohle se musí vyšetřit. Joe mé problémy povrchně bagatelizuje. On jednoznačně nerozumí mému stavu. Pár vteřin a je jasno. Všechno je v pořádku. Trochu se mi ulevilo.
"Tak jsem si pro jistotu udělala test a je to dobrý. Dvě čárky."
"Co? Kolikátej test už sis dělala?"
"Zatím třetí. Už mám jen jeden. Potřebuju je nutně přikoupit. Nezašel bys mi prosím hned teď do lékárny a nekoupil tak deset těhotenských testů?"
Joe zděšen valí bulvy. "Ty jsi fakt magor."
Chodím po bytě. Nemůžu dýchat. Sahám si na krk. "Ježíšmarjá, já mám tep sto třicet! Vždyť se mnou to každou vteřinu šlehne! Infarkt! Já budu mít infarkt! Volej doktora! Ne, volej kněze!!" hýkám dýchavičně.
Namísto toho, aby mi otrlec Joe dával první pomoc, držel mě za ruku a soucitně mi pomáhal s odchodem z tohoto světa, válí se v posteli u kompu a předstírá, že nejsem.
"A mně ti je tak blbě, já snad hodím šavli! Boha, co je to za smrad? Co to ti sousedi dole zase vařej? Kočky na česneku asi. Fuj, já se snad pobliju!!"
Padnu do postele. Srdce mi bouchá o hruď, div že ji neproboří. Jsem úplně na kaši. Hrozná únava. Dneska jsem spala už dvakrát a už jsem zase ospalá.
"Ty, já mám zas na něco chuť. To je strašný, vždyť já žeru jak prokopnutá! S takovouhle tady budem za chvíli bourat futra."
Hroutím se na židli, omdlívám, smrt na mě jde. "Mě tak strašně bolí břicho! To jsou určitě potratový křeče."
"Kde´s to sebrala?"
"To psali na emiminu."
Joe se dívá vrahounsky. Zdá se, že mě nenávidí. Ale on je surovec a bezcita. Místo srdce má studený kámen. Nemá se mnou žádný soucit. Nechápe mě. Jsem na celém světě tak strašně sama. Jako osamělý sibiřský poutník. Jdu sama pustým širým světem a všichni, a všechno je strašlivě daleko. A nikdo, nikdo mi nerozumí. Každej tu černou káru svou si táhne sám... Chce se mi brečet.
"Ty jo, to je divný," hodnotím vědecky, "já nemám žádný příznaky. Fakt nic! V tom něco vězí. Se mnou je něco špatně! Rychle, potřebuju těhotenský test!"