Domů » Zápisník » 2024 » březen

Po staré trati pondělí 11. březen, 2024 / 0 komentářů

metafyzická literární koloratura pro šotouše

Stojíme ve stanici ale není poznat v jaké, cedule za oknem jsou zakryty vlaky a tlampač není slyšet. Šmufík chce vystoupit a náhle mě probudí. Ještě ne, povídám mu v polospánku, ještě tam nejsme.

"Jak to můžete vědět, když jste celou cestu z Prahy spala?" ptají se dva spolucestující.

"Já tuhle trať jezdím třicet let," já na to, "však jsme teprve v Kolíně." Oni vykulí oči a hned to kontrolují na mobilu, je to tak. Upozorňují mě, že bych neměla spát, abych nepřejela, ale já zavrtím hlavou, že můžu usnout i tvrdě a patnáct minut před Žďárem nad Sázavou se vzbudím. Nevěří mi.

Vysvětluji jim, že čas plynoucí na této trati se dá naučit, že ho lze vnímat subliminálně i ve spánku stejně jako povědomí o denní době, ale oni jsou zde jen výletníci a biorytmu staré trati na Brno nerozumí. Tak jim to zjednodušuji, že je ve vlaku ještě pořád moc lidí, a že Žďár bude, až jich tu bude tak třetina, a z té třetiny tak polovina nově nastoupených, ale to se jim zdá vágní a nespolehlivé, nebo že za Přibyslaví projíždí vlak vždycky největším tichem a to mě probudí, ale to jim připadá zas moc okultní tvrzení, a tak mají dojem, že jsem svůj stav hibernace s otevřenou pusou zřejmě jen předstírala.

Ostatně mi to samé vrtalo hlavou jako malé holce, když jsem jezdila vlakem z Prahy se svým otcem. V Praze usnul a probudil se přesně ve Žďáře, po dvou a půl hodinách. Jezdil tuhle trať dvakrát týdně patnáct let a měl ji hluboce vrostlou do svého mozku. Nikdy nezaspal, jako nezaspí pupen, co začne pučet přesně na jaře vždy ve stejnou dobu.

A pak si ještě vzpomenu na doby, kdy jsem se v Praze vracela metrem z nočního tahu, usnula na Zličíně a probudila se na Zličíně v tomtéž směru o dvě hodiny později. Jezdila jsem metrem deset let a nikdy se ho nenaučila, nikdy mi tratě metra neprorostly do podvědomí, aby mě zastávky samy od sebe budily ze spaní.

A pak se taky polituji, jaký skvělý spánek jsem mívala jako mladá holka, když jsem dokázala na jedné jízdě metrem projet dvě depa a ani se nevzbudit. To už by se mi teď nemohlo stát. Od doby co mám dítě můj spánek připomíná spíše spořič obrazovky.

Ale to už jsme v kupé jen sami dva se Šmufíkem, a to je třetina těch, co vyjeli z Prahy. A když se pak v hluboké noci náhle propadnou všechny hluky do ticha, když se zvuk prolne do prostoru a stane se dimenzí, vím, že už jsme ve slatích kolem meandrů Sázavy a říkám Šmufíkovi - tak pojď, už vystupujem. A za deset minut jsme ve Žďáře.

Šmufík a montážní vůz trakčního vedeníŠmufík a montážní vůz trakčního vedení - šotoušská extáze


Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
18121321
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace