Ze včerejší procházky pondělí 22. duben, 2024 / 0 komentářů

návštěva báru s juniorem

Hospoda čtvrté cenové, po stolech vycintaná piva a utopenci, na zdi velká televize a v ní fotbalový zápas, vzduch poněkud zhuštělý. Vcházím dovnitř s dvouletým synem a dětským odrážedlem v ruce, hospodský jakoby nenápadně sebere ze stolu popelník a štamgasti překvapeně přesunou zrak od fotbalu na nás. Tahle hospoda dost možná vidí malé dítě prvně ve své existenci. Slušně pozdravíme. Přijde muž z obsluhy a polohlasně nás upozorní, že tenhle podnik není zrovna vhodný pro matky s dětmi, ale já se jen usměju a oslovím ho pane hostinský a tím je to urovnáno.

Objednám limonádu, párky s hořčicí a nakládaný hermelín. “Ty párky asi spíš s kečupem, ne?” zeptá se hostinský a koukne na dítě. “Nene, s hořčicí,” povídám. A on - “To vám bude jíst?” Trochu znejistím, přece jen si můj syn potrpí na rozmary, a tak radši řeknu: “No tak teda s plnotučnou.” A Radovan mezitím vyskočí na lavici jako by tu byl denním hostem a zakecá se se štamgasty, ti mu vysvětlí, jakým panáčkům má fandit a učí ho křičet ‘gól’, ale to on umí, jelikož doma kouká na fotbal s tátou.

Ostatně větou ‘tenhle podnik není vhodný pro matky s dětmi’ mě svého času vítali prakticky všude, kam jsem vkročila. Už je mi ten pozdrav tak všední, že mi zní skoro jako ‘dobrý den’. Když byl Radovan ještě miminko, brala jsem ho denně na dlouhé procházky v zimě, jako je ta dnešní. Venku chumelilo a on měl hlad, a to pak každá hospoda byla dost dobrá, i ta nejzaplivanější putyka. A tak jsme spolu začali obrážet hospody a stal se z toho takový náš koníček. Vykojila jsem všechny plzeňský pajzly včetně báru U chřestýše, a můžu říct, že jsem ještě nenarazila na hospodu, která by nebyla vhodná pro matku s dítětem.

Jsem abstinent a nekuřák, ale hospody miluju. A obzvlášť ty čtyřky. Mám ráda jejich hrubý kalibr a upřímnou špinavost. Jsou si autentické ve své lacinosti, která však neuráží jejich hrdou kulturu. Vytáhnu dětskou komixovou knížku a čtu pohádku, Radovan žužlá vídeňské párky, poslouchá a občas koukne na fotbal. A když mi pak slupne feferonku z nakládaného hermelínu, a když se u svých párků trochu ofrňuje nad hořčicí (protože není kremžská), vrátí hostinský jakoby nenápadně na stůl popelník a štamgastům se vrátí do fotbalových komentářů sprostá slova, a život jde zase dál podle svých zvyků.

Ale to už se balíme k odchodu a Radovan je maskotem celé hospody, miláčkem pléna, a než se za námi zavřou dveře, ozve se nám v zádech: “Přijďte zas!”

Jak říkám. Neznám hospodu, která by nebyla vhodná pro matku s dítětem.

Příběh Hello Kitty bajku neděle 7. duben, 2024 / 0 komentářů

pohnutý osud mého dopravního prostředku

Své městské kolo jsem si pořídila před sedmi lety, když jsem nutně potřebovala dočasný dopravní prostředek na dojíždění do práce. Přestěhovala jsem se toho času přechodně patnáct kilometrů za Plzeň, celé dny chumelilo a vlaky stály u Klatov, náhradní autobusy nikde. Vzala jsem tehdy dojíždění do zaměstnání do vlastních rukou a koupila sobě dost impulzivně tento rezavý vehikl, jehož jsem tím zachránila před šroťákem a sebe před výpovědí.

Můj fungl nový, padesát let starý bicykl se ihned stal s přehledem nejhorším kolem na jakém jsem kdy jezdila. Byl to nemožný, nepoužitelný a těžko ovladatelný šlapohyb, což se ostatně za ty prachy dalo čekat. Když jsem koupila nové pláště a dvě odrazky, hodnota kola se zdvojnásobila. Mám ho jen dočasně, ujišťovala jsem se, neboť mým prapůvodním záměrem bylo se co nejdřív vrátit bydlet do Plzně a kolo pak postavit někam k plotu a čau, ať si ho třeba někdo ukradne.

Přesto jsem na něm najezdila nejvíc kilometrů ze všech mých dosavadních kol. Přestěhovala jsem se zpátky do Plzně a nepostavila ho k plotu, jak jsem neochvějně zamýšlela. Jezdila jsem na něm dál, už ne třicet nebo šedesát kilometrů denně (dvojité směny, hehe :-)), ale mnohem příjemnějších sedm nebo čtrnáct. “Ty si to kolo nezamykáš?” ptávali se mě, když mě vídali od něj lehkomyslně odcházet, “Co když ti ho někdo ukradne?” A já se vždy jen vysmála - “Haha! Kdo by kradl takovou rezavou plečku!” A ještě jsem si přisadila: “Jestli mi ho někdo ukradne, aspoň si koupím pořádné kolo.”

Abych se uvedla v pravém světle - já nejsem žádná cyklistka, jsem jen uživatel kola. Můj vztah k cyklistice je takový, že žádný. Ostentativně jsem odmítala, aby mi na tom infantilním růžovém vraku s fialovými puntíky záleželo. Nechtěla jsem ho mít ráda. Chtěla jsem si k němu uchovat vztah jen jako k všední věci denního užití, tedy jako k hřebenu nebo rychlovarné konvici. Věc těžko postradatelná, ale snadno nahraditelná.

Ale kolegové mi říkali - “Tobě to kolo tak sluší!” Pamatovali si mě na něm, stalo se mi identické. Jezdila jsem v sukních, vlály za mnou ve větru i s vlasy, mně to přišlo strašně všední, ale lidé se otáčeli a někdy si mě i fotili. “Proč dneska nejste na kole?” ptal se vrátný když hustě chumelilo. Až na dny náledí a většího sněžení jezdím v každém počasí, a najednou mi přišlo zvláštní, že si mě už bez kola v práci nikdo neumí představit. A když jsem jednou špatně zaparkovala kolo (zase jsem ho opřela o zeď, kde zavazelo podnikovým kamionům), vzali ho kolegové, ani mě nehledali, a přeparkovali ho do baráku. Každý už moje kolo znal. “Takový druhý kolo v Plzni není,” smál se kolega. A tehdy jsem se poprvé trochu zastyděla, že ten můj skvělý módní doplněk je celý zanedbaný a sešlý, a nesmírně mě to zamrzelo. A vůbec jsem si nechtěla přiznat, že kolo, které se už prakticky stalo součástí mé osobnosti, mám vlastně ráda.

“Nechcete si koupit zámek?” zeptal se chlap servisák. “Mám tu řetězy na číselný kód i na klíč.” Užuž jsem chtěla odpovědět, že vezmu jeden na klíč, neboť mi konečně došlo, že nechci, aby mi mé kolo někdo ukradl. Ale pak mě napadla zvláštní paralela, že jakmile si člověk něco nebo někoho zamiluje, okamžitě to k sobě chce připoutat. Řetězem, slibem, sňatkem…

“Ale ne, nechci,” mávnu nakonec rukou.

“Mrzelo by vás, kdyby vám takové pěkné kolo někdo ukradl.” varuje servisák a já mu odpovím nejdivnějším argumentem, jaký kdy slyšel:

“To jistě ano. Ale mému kolu řetěz nesluší.”

A tak jediný řetěz, který nakonec kupuji, je jenom ten na setrvačník. Nechám své kolo svobodné. Jako jsem já, když na něm jedu. Je to přece moje kolo. Můj dobrý sluha i oddaný přítel. Součást mé svobodné osobnosti.

Momentka z mého každodenního života - foto: můj kolega