Příběh Hello Kitty bajku neděle 7. duben, 2024 / 0 komentářů

pohnutý osud mého dopravního prostředku

Své městské kolo jsem si pořídila před sedmi lety, když jsem nutně potřebovala dočasný dopravní prostředek na dojíždění do práce. Přestěhovala jsem se toho času přechodně patnáct kilometrů za Plzeň, celé dny chumelilo a vlaky stály u Klatov, náhradní autobusy nikde. Vzala jsem tehdy dojíždění do zaměstnání do vlastních rukou a koupila sobě dost impulzivně tento rezavý vehikl, jehož jsem tím zachránila před šroťákem a sebe před výpovědí.

Můj fungl nový, padesát let starý bicykl se ihned stal s přehledem nejhorším kolem na jakém jsem kdy jezdila. Byl to nemožný, nepoužitelný a těžko ovladatelný šlapohyb, což se ostatně za ty prachy dalo čekat. Když jsem koupila nové pláště a dvě odrazky, hodnota kola se zdvojnásobila. Mám ho jen dočasně, ujišťovala jsem se, neboť mým prapůvodním záměrem bylo se co nejdřív vrátit bydlet do Plzně a kolo pak postavit někam k plotu a čau, ať si ho třeba někdo ukradne.

Přesto jsem na něm najezdila nejvíc kilometrů ze všech mých dosavadních kol. Přestěhovala jsem se zpátky do Plzně a nepostavila ho k plotu, jak jsem neochvějně zamýšlela. Jezdila jsem na něm dál, už ne třicet nebo šedesát kilometrů denně (dvojité směny, hehe :-)), ale mnohem příjemnějších sedm nebo čtrnáct. “Ty si to kolo nezamykáš?” ptávali se mě, když mě vídali od něj lehkomyslně odcházet, “Co když ti ho někdo ukradne?” A já se vždy jen vysmála - “Haha! Kdo by kradl takovou rezavou plečku!” A ještě jsem si přisadila: “Jestli mi ho někdo ukradne, aspoň si koupím pořádné kolo.”

Abych se uvedla v pravém světle - já nejsem žádná cyklistka, jsem jen uživatel kola. Můj vztah k cyklistice je takový, že žádný. Ostentativně jsem odmítala, aby mi na tom infantilním růžovém vraku s fialovými puntíky záleželo. Nechtěla jsem ho mít ráda. Chtěla jsem si k němu uchovat vztah jen jako k všední věci denního užití, tedy jako k hřebenu nebo rychlovarné konvici. Věc těžko postradatelná, ale snadno nahraditelná.

Ale kolegové mi říkali - “Tobě to kolo tak sluší!” Pamatovali si mě na něm, stalo se mi identické. Jezdila jsem v sukních, vlály za mnou ve větru i s vlasy, mně to přišlo strašně všední, ale lidé se otáčeli a někdy si mě i fotili. “Proč dneska nejste na kole?” ptal se vrátný když hustě chumelilo. Až na dny náledí a většího sněžení jezdím v každém počasí, a najednou mi přišlo zvláštní, že si mě už bez kola v práci nikdo neumí představit. A když jsem jednou špatně zaparkovala kolo (zase jsem ho opřela o zeď, kde zavazelo podnikovým kamionům), vzali ho kolegové, ani mě nehledali, a přeparkovali ho do baráku. Každý už moje kolo znal. “Takový druhý kolo v Plzni není,” smál se kolega. A tehdy jsem se poprvé trochu zastyděla, že ten můj skvělý módní doplněk je celý zanedbaný a sešlý, a nesmírně mě to zamrzelo. A vůbec jsem si nechtěla přiznat, že kolo, které se už prakticky stalo součástí mé osobnosti, mám vlastně ráda.

“Nechcete si koupit zámek?” zeptal se chlap servisák. “Mám tu řetězy na číselný kód i na klíč.” Užuž jsem chtěla odpovědět, že vezmu jeden na klíč, neboť mi konečně došlo, že nechci, aby mi mé kolo někdo ukradl. Ale pak mě napadla zvláštní paralela, že jakmile si člověk něco nebo někoho zamiluje, okamžitě to k sobě chce připoutat. Řetězem, slibem, sňatkem…

“Ale ne, nechci,” mávnu nakonec rukou.

“Mrzelo by vás, kdyby vám takové pěkné kolo někdo ukradl.” varuje servisák a já mu odpovím nejdivnějším argumentem, jaký kdy slyšel:

“To jistě ano. Ale mému kolu řetěz nesluší.”

A tak jediný řetěz, který nakonec kupuji, je jenom ten na setrvačník. Nechám své kolo svobodné. Jako jsem já, když na něm jedu. Je to přece moje kolo. Můj dobrý sluha i oddaný přítel. Součást mé svobodné osobnosti.

Momentka z mého každodenního života - foto: můj kolega