Šmufík jede do Famfulákova úterý 16. leden, 2024 / 0 komentářů

audience Jeho Veličenstva v mém rodném kraji
(leden 2023)

Lítám po bytě, balím věci.

Dneska pojedeš vláčkem, ozývá se z pokoje tlumený hlas. Jedeš na výlet za kopečky, moc daleko, jsou tam hluboké lesy a spousta sněhu, děti tam sáňkují.

Dva balíky plen, vyjmenovávám nahlas, zásyp, krémíky a mazátka, taky přebalovací podložky a dečky na spaní. Je toho strašně moc, na co se nesmí zapomenout.

Chystám věci na odjezd, Joe v pokoji zabavuje malého, aby neřval. Zrovna mu líčí, jak vypadá Horácko, můj rodný kraj, kam se právě chystáme. To je hezké, jak si s ním povídá, myslím si. On na něj vždycky tak hezky mluví.

Oblečky na převlečení, dupačky, bodýčka, čepičky, svetříky a zimní kožíšek. Třetí igelitka je plná.

A vyjou tam vlci, slyším z pokoje. A žijou tam medvědi, co žerou malé děti. A řádí tam strašidlo Hejkal, co chodí po lesích, skáče lidem na záda a škrtí je. Takhle ti vyskočí za krk a ty ho musíš nést, dokud tě nepustí, a křičí přitom: Heejj! Heejj!!

Co mu to vykládá za nesmysly?

Tam se narodila maminka, víš? Divoká Asie. Lidi tam žijou v zemljankách, živí se kořínky, a řádí tam loupežníci, co přepadávají vlaky. A je tam moc těžký život, protože je to zaostalý východ. Tamní život byl také ztvárněn v mnohém umění. Třeba Burlaci na Volze, mrak se válí v prázdném brambořišti, a tak.

Co to meleš? přerušuji Joeho odborný výklad zrovna když rozebírá problematiku kanibalismu. Joe nemá rád můj rodný kraj, moji zemi zaslíbenou. Pošklebuje se mu za šakaly, za Ježkov a za brambory. Já se také pošklebuji Joeho rodné župě. Za významnou českou cvokárnu a za Sudetenland. Je to takový náš milý domácí folklór. Nic vážného, na rozvod to zatím není. Hele, víš co? povídám. Já si vezmu malýho a ty vykliď lednici. Joe mi předá dítě a odkvačí do kuchyně. To tak. Ještě mi bude kazit dítě svými antimoravskými demagogiemi.

Tatínek kecá, Šmufíku, plynule pokračuji v monologu, nic mu nevěř. Vysočina je krásná a pohádková. Máme tam veliké lesy a louky s kytičkama, pasou se na nich kravičky. A budeme tam jezdit na sáňkách, a až budeš velkej kluk, tak na lyžích.

Joe rachtá sklenicemi v kuchyni, dělá, že neposlouchá, ale poslouchá.

A ty seš po mamince napůl Moravák. Být Moravák je mnohem lepší, než být Čech. Cimbálovka je in a dechovka je out, víš?

Jakej ty seš Moravák? ozve se z kuchyně. Deset kilometrů od zemský hranice bydlíš. Ty nejseš ani Moravák, ani Čech!

To tatínek je z mnohem horší díry, pokračuji. Ty jeho Dobrcany. Žije tam šest tisíc obyvatel a z toho je půlka v blázinci. Mají tam velikej šaškec, víš? Žijou tam cvoci, magoři a devianti. V noci tam nesmí chodit malé děti po venku, protože vylézají z děr úchylové, zvrhlíci, exhibicionisti a perverzáci. Mají tři oči, dlouhé pařáty, kopyta a hlas vichřice podoba. A ti pak chytají zatoulané děti a rožní je na ohni.

Aspoň nejsme takovej vidlákov jako vy, ozývá se pohrdlivě z kuchyně.

To jednou jim tam utekl blázen z toho jejich ústavu, vyprávím Šmufíkovi. Stoupl si doprostřed křižovatky a začal řídit dopravu. Mával rukama jako policajt a všichni jezdili podle něj jako podle semaforu. Aspoň vidíš, kdo tam tomu šéfuje. Blázni. Jsou to výjimečná sbírka kuriozit, tihle Dobřaňáci.

*

Joe nemůže vystát skutečnost, že Šmufík se narodil s trvalou adresou v Novém Městě na Moravě. Narodil se sice v Plzni, ale bydliště mu bylo automaticky přiděleno podle mě, nikdo se na nic neptal. Mně to teda nevadí ani trochu, ale Joe z toho chudák nejí, nespí, chce syna pocivilizovat a udělat z něj Plzeňáka, aby měla jeho duše klid. Ale běda mu, tak jako tak už bude navždy platno, že Šmufík je rozený Moravák. Očima Joeho má Šmufík navždy intoxikovaný původ prvobytně pospolnými křováky a berberskými lidojedy.

*

Noc hustou jako tuš protíná řez světla projíždějícího vlaku. Jen na okamžik zářící přímka rozdělí obzor na dvě černé polokoule, než se širý světaprostor opět scelí v jedinou oslepující tmu prostou světel lidských sídel. Intuicí vytuším, že se blížíme přestupní stanici, neboť zde vždy rychlík zpomalí, až se skoro zastaví, jako se zpomaluje životní rytmus, který zde od věků vládne tvorstvu. I srdce začne pomaleji tlouci a život se roztáhne jako rozloha. Je to místo, kde čas plyne pomaleji než ve zbytku vesmíru, neboť neproudí přímo kupředu, nýbrž se hloubí a výší, rozpíná se do čtvrté dimenze. My, lidé z Horácka, žijeme déle, ač se dožíváme numericky stejného věku jako zbytek lidstva.

Vyprávím Šmufíkovi o mé pohádkové Vysočině a uvádím mu fakta na pravou míru. Hejkala se nemusíš bát, Šmufíku. Ten útočí jen na domýšlivé cizáky, co nám sem nosí blbé řeči. Těm pak skočí na záda a oni ho musí pronést nocí, lesem. Ale ty jsi náš, ty jsi spojenec, komplic.

Rychlík brzdí, rozmetá před sebou sněhovou závěj v bílých vějířích. Přijíždíme do Šakalova. Za půl hodiny budeme ve Famfulákově.

Statický obraz zaváté stanice narušují jediným pohybem naše osamělé postavy. Zlověstné ticho láme daleké vytí vlků. Zmrzlý dech a zlomené kalhoty.

Jdu vpřed, razím tunel závějí. Otočím se na Joeho, zaostává, sotva se vleče. Za krkem mu trůní Šmufík, nese se jako pán. A Joe funí, hrbí se pod nákladem, vláčivá stopa ve sněhu táhne se za ním. A Šmufíkovi červeně zasvítí krhavý zrak, když roztomile zahejká: Hejj! Heeejj!!

zima v Novém Městě na Moravě