Čtyřhranné zápisky

Dnes je to přesně 36 dní, co jsme stáli u Atlantiku a bláhově snili o tom, že přejdeme celé Pyreneje. Příliš smělé přání, které se jevilo neskutečně a vzdáleně. A dnes, přesně ve 13:15 stojíme opět u moře, ale Středozemního, na opačném konci Pyrenejí! Dokázali jsme to! :-)
Jsme v Banyuls sur Mer, na konci naší cesty, a v nohách máme 884 kilometrů skal a hor, divokých a krásných, které nás provázely celou naši cestu.

Ten pocit dojít pěšky k moři zažívám už potřetí, ale nikdy nezevšední. Je to obrovská radost, euforie, blaženost.

Přeji vám mnoho krásných zážitků!
A my jdeme slavit. :-))

Poslední velká hora Pyrenejí byla úspěšně zdolána! Na Pic du Canigou (2784 m.n.m.) jsme vystoupili ve včerejších odpoledních hodinách, a s mírnou nostalgií jsme opustili nejen Katalánsko, ale i celé Pyreneje. Nyní putujeme nízkým pásmem hor směrem na východ, před námi jsou však už jen nižší vrcholy ("pouze" do 1500 m.n.m.), které jsme pro sebe pracovně pojmenovali ´Pyrenejky´. Už jen pár dní a budeme u moře!

Více příště.

Dnes jsme úspěšně zdolali nejvyšší vrchol celého přechodu Pyrenejí - Pic de Noufonts (2861 m.n.m.). Zítra nás čeká poslední vrchol, a pak už půjdeme k moři! :-)
Držte nám pěsti, ještě to nebude lehké.

Více příště.

Jsme v malém městečku Hospital Près l´Andorre a za sebou máme nejtěžší sekci Pyrenejí. Šli jsme dlouhou pustinou, o které náš průvodce píše, že do ní ještě do nedávna lidská noha téměř nevkročila. Několik dní jsme šli takřka bez cest, pouze se zadáním několika průchozích bodů a směru. Nyní čerpáme energii a doplňujeme zásoby.

Pár postřehů:

1) Kamil mi už potřetí hlásí, že mu upadl nehet na noze. Já: "Ty ještě nějaké máš?"
Já mám zase zhnisaná ramena od krosny a do krve prodřené boky.
2) Kamilovi vypadly dvě plomby a já jsem nachlazená. Oba to komentujeme slovy, že se začínáme rozpadat jako ty naše batohy.
3) Dochází nám jídlo. Celou etapu docházíme na jednu pixlu sardinek a půlku Nutelly.
4) Jsem velmi unavená a vyčerpaná. Na jedné chatě jsme potkali skupinu Američanů, co jdou také přechod Pyrenejí HRP. Jeden je profesionální hasič a druhý pilot u Air Force. Mám depresi, protože konečně vidím, jací lidé chodí HRP: chlapi jak hory, samý biceps. Jeden z nich mi ale říká, že jsem jim "natrhla zadek", právě proto, že jsem takové tintítko. "Podívej se na nás a na sebe. Kdybych Tě neviděl, jak to jdeš, nevěřil bych, že na to máš." To mě velmi povzbudilo! :-)

Takže konec fňukání a jdeme dál!

Foto: Východ slunce u jezera Certascan.

Mám za sebou nejhorší noc svého života. Strávila jsem zhruba čtyři hodiny ve stanu přímo v epicentru bouřkového mraku, pod sedlem ve výšce 2500 m.m.m.. Bouřka nebyla na nebi, to já byla uprostřed nebe, které na mě padalo. Všude kolem mě se blýskalo a hučelo jako v elektrárně. Naštěstí jsem teorii "Faradayova mokrého stanu" neověřila, blesk do mě neuhodil. Měla jsem ale na mále...

Když jsem se v noci probudila, měla jsem bazén ve stanu, spacák jsem měla až po kolena ve vodě. Ale byla jsem živá a zdravá. Rychle jsem se sbalila, vylila rybník ze stanu, a za hluboké tmy s čelovkou přešplhala sedlo a došla na chatu. Ze sedla Coll de Ballibieri, z toho nejhoršího sedla na světě, jsem pak viděla ten nejkrásnější východ slunce ve svém životě. Ten, o kterém jsem si myslela, že už ho neuvidím.

Nyní už jsme v Andoře a to nejhorší máme, zdá se, za sebou. Vedeme si dobře. Ještě 14 dní a budeme u Středozemního moře :-).

Více příště.