Vzpomínka na Mallorku pondělí 18. květen, 2020 / 0 komentářů

Už týden jsme na treku. Sedíme na autobusové zastávce a snídáme. Z jedné ruky koušu bagetu z Carrefouru a sýr, prsty druhé ruky lovím po dně skleničky olivy. Joe žvýká gumové medvídky a zapíjí je vodou z kašny, jejíž pachuť přeráží čtyři vitamínové šumáky. Pravá snídaně králů.

Prohlížím si reklamní plakát jakési značky kávy umístěný na autobusovém stojanu. Joe se přehrabuje v krosně a něco mi ukazuje.

"Tohle jsem teď vymyslel. Do všech předních kapes jsem nacpal ponožky, aby to spolehlivě odradilo celníky, až se mi budou chtít hrabat v báglu. Haháá!"

Na plakátu je muž a žena sedící u kávy. Ona, vysoce sexy, oblečena do rudé řízy, směje se na něj a pohrává si s pěstěnými loknami, on, elegán v padnoucím kvádru, naklání se k ní k polibku. Na pozadí za nimi se k nebi tyčí fiály jakéhosi gotického chrámu. Sleduji ten obrázek a plivu pecky z oliv do trávníku.

"Je tu ale takové menší riziko," pokračuje Joe, zatímco do škvír v krosně pěchuje ponožky s vůní dálek. "A sice, že by mě mohli na letišti zabásnout za pašování biologických zbraní."

Joe se ďábelsky chechtá. Vyplivnutím další pecky se strefuji do předchozích dvou jako do petangových koulí.

"Ty, hele," povídám Joemu a hlavou kynu směrem k plakátu. "Myslíš, že budeme někdy vypadat jako ti dva?"

Joe se rozhlíží a po chvíli ostří zrak na buržoazní katalogový pár.

"My dva?" přemýšlí. Chvíli zírá na dámu v rudých šatech, pak stočí zrak na moje děravé tričko a mastné vlasy, následně zkoumá švihákův smoking na míru a srovnává ho se žraloky ve svých sešmajdaných pohorách.

"My asi těžko." Škraně si láduje hrstí gumových medvídků. Gentlemansky mi přistrkuje Haribo pytlík k nabídnutí. "Ale řek´ bych, že se k sobě skvěle hodíme."

To tedy jo.

Korespondence z Malé Fatry sobota 16. květen, 2020 / 0 komentářů

Nebem jak lodě veslují
oblaka perleťová,
co chvíli jen se srážejí
a trhají se znova.

Po nebi píší v šifrách svých
zakódované hlásky,
nesouce v tajných poselstvích
prchavé vzkazy lásky.

Do mraků vpíšu dopis svůj
a vložím do obálky.
Co ti mám vzkázat milý můj
za blankytné ty dálky?

Spi, je už podzim, těžkne vzduch,
a zebe chladem tělo.
A jestli existuje Bůh,
ať hladí tvoje čelo.

Cirkumzenitální oblouk - Krásný halový jev v oblaku cirrus vertebratus. Spatřeno při přechodu Lúčanské Malé Fatry.

Lesnický Slavín čtvrtek 14. květen, 2020 / 0 komentářů

Geocaching: série Lesnický Slavín

Pan Jiří Václav Wachtel by se asi divil, kdyby viděl, v jakém lese má postaven pomník. Čtyři generace se v jeho rodu předávaly lesnické zkušenosti, které pak on, lesmistr jindřichohradeckého polesí korunoval svými novátorskými postupy přirozeného zmlazování lesa. Kousek od pomníku ryčí motorové pily, které klátí kůrovcem prožranou smrkovou plantáž, v níž přirozeným zmlazením nevzešel ani jeden strom. Kdyby pan Wachtl tušil, že bude jednou poctěn pomníkem, snad by ho raději odmítl, než aby ho měl právě tady.

Také lesník a myslivec Jan Evangelista Chadt-Ševětínský by nebyl zrovna unešen, kdyby spatřil svůj oltář slávy. Ve své odborné literatuře oslavoval pralesy okolo Boubína, přirozené lesy a řád přírody. A zde - smrkové pole na dříví.

Pan Karel Knapp má pamětní kámen ve vysokých kapradinách a u jezírka, avšak ani to by mu příliš radosti neudělalo, kdyby viděl širší okolí. Lesmistr, který stavěl lesní cesty a omezoval holosečné kácení lesů, by dnes kousek od svého memorialu musel přihlížet harvestory rozbagrovaným chodníkům a neutěšeně vyprahlým mýtinám, kde největší plochu stínu tvoří pařezy.

Procházím se Olomučanským polesím, kde se ukrývá málo známý Lesnický Slavín. Při lesních cestách zde mezi kapradinami a svěže zelenými mechy vystupují ze země pomníky slavným lesníkům, kteří se nějak zasloužili o rozvoj lesního hospodaření. Přišli s novými postupy, pozorovali a zkoumali pochody přírody, citlivě a efektivně hospodařili na polesích, v nichž byli pány. Jak hezký a šlechetný nápad, zbudovat jim memorialy právě zde, v obklopení lesů Moravského krasu! Lesmistři by byli jistě poctěni, kdyby viděli své piedestaly slávy vprostřed lesů chráněné krajinné oblasti. Ovšem někdy hodně dávno. Dnes už by se spíš v hrobě obraceli.

Pan Alois Zlatník, botanik a zoolog, byl odborník na lesy Zakarpatské Rusi. Na hluboké, člověkem nezkrocené karpatské pralesy, které si dosud žijí svým vlastním životem. I zde je prales, Habrůvecká bučina. Tedy - říká se tomu prales. Buky jsou tu jak čárový kód, všechny stromy jsou zhruba stejně staré, o shnilou kládu zde člověk nezavadí. Hvozd je to vcelku hezký, ale vypadá spíše jak lesopark. Sterilní, umělý les.

Moric Kožešník byl lesník, který dbal estetických zásad. Chtěl sázet krásné, silné stromy a dbal na to, aby měly sazenice zdravé a nepoškozené kořeny. K tomu si dopomáhal uchováváním sazenic ve sněžných jámách. Lesmistr byl zkrátka člověkem své doby, který by asi sotva dokázal předpovědět, že jednou přijde věk, kdy v zimě nebude žádný sníh. Kdo ví, zda v letošní rekordně teplé zimě panu Kožešníkovi překryla pomník sněhová peřina. Snad přeci jen ano. Ale jistojistě roztála nejpozději do příštího týdne a jámy na uchovávání stromových sazenic by do ní nejspíš nikdo nevyhloubil.

K pomníku Rudolfa Haši se málem nemohu dostat. Turistická cesta je zcela zryta harvestory, všude se válí větve ořezané po těžbě a kusy klád. Deru se haldami stromových odřezků a hledám, kudy asi vedla cesta. Tak nějak to vypadalo v lesích rumunských Karpat, jen tam takovou paseku nadělal polom po vichřici a ne lesníci. A ten polom, na rozdíl od lesohospodářů, sem tam nějaký strom v lese nechal. Pan Haša, pedagog a spoluzakladatel Lesnického Slavína, by svým kolegům pomník slávy jistě nezbudoval v takovémhle lese. Není pochyb, že ještě před pár lety to tu muselo vypadat zcela jinak. Protože les, jako je tento, by nikdy nedostal přezdívku "Hašeho svatyně".

Od pomníku Julia Wiehla, pedagoga a zakladatele lesnického muzea v Úsově, mě k dalšímu památníku přivede rozsáhlá holina nedávno vytěženého lesa. Memorial Emanuele Purkyně, přírodovědce, který se zasloužil o rozvoj geobotaniky, bioklimatologie, dendrologie a lesnické meteorologie, poblíž takového lesa působí poněkud nepatřičně. Ještě však nepatřičněji působí velký památník Leopolde Grabnera, profesora lesnického učiliště v Mariabrunnu a ústředního ředitele lesní správy Lichtenštejnů, jimž patrily i zdejší lesy. Na velké kamenné desce je zde zvěčněn citát z jakési jeho odborné literatury: "Velký vliv lesa na přírodu i člověka měli by majitelé lesa i lesníci v plné míře hodnotiti, a proto při svých hospodářských počinech v lese uskutečňovati všechny zásady, kterými by byla šetrnost, trvalost a nepřetržitost lesní těžby zajištěna. Leop. Grabner 1840." Jako by právě tento výrok nejlépe žaloval zdejší postupy lesní těžby, kde šetrnost a udržitelnost je tím posledním cílem.

Procházím se lesem nad Adamovem a míjím navršené haldy odkorněných kulatin připravených ke svezení. Jsou jako úhledně poskládané sirky. Z obrovských ploch holin je možno vidět výhledy, které zde nikdo neviděl stovky let. Odkaz lesníků, jejichž slávu zvěčňuje Lesnický Slavín, zde nectí nikdo. Veškeré postupy, které zohledňovaly biodiverzitu druhové skladby stromů, přirozené zmlazování lesa, selektivní těžbu či šetrnost k lesním cestám, jsou jen na papíře psanými ideály, obrazy dokonalého světa. Nikdo se jejich zásadami neřídí, nikdo se nesnaží jejich odkaz naplnit. Stačí jen postavit pomník moudru, projevit vděk a úctu, a občanská povinnost je tím splněna. Společnost je spokojena.

Stavět pomníky, to nám šlo vždycky.

Hexameron: Na procházce neděle 10. květen, 2020 / 0 komentářů

Předjaří na Berounce, svěží čas bledulí a pupenů, dlouží se dny i procházky. Jdeme s Joem prastarou pěšinou podél meandru řeky, klidně a plouhavě, však není kam se hnát. Pokoutně sleduji GPS, za chvíli bude keš. Vtom Joe zaštrachá v batůžku a vytahuje pytel a rukavici.

"Snad nechceš teď sbírat odpadky?" ptám se, úsměv se mi křiví. "Jsme na procházce..."

"No právě, jsme na procházce," odvětí Joe, "tak přece můžu sebrat pár odpadků, ne?"

Dlaní se picnu do čela. "Ježíšmarja Josefe! Proč musíme na každé procházce sbírat odpadky? Proč se musíme furt tahat desítky kilometrů s pytlama bordelu??"

"A proč ti to vadí? Vždyť já tě nenutím. A pytel táhnu jenom já." hájí se Joe a hned ohýbá hřbet pro plechovku zašlapanou do hlíny. Ach jo. Tak on to myslí vážně.

Zpruzeně mu otevírám batoh na zádech. "Dej mi taky rukavice," seknu po něm.

"Mám jenom jednu pro sebe."

"No bezva, takže budu sbírat holýma rukama. Tak jsi mi snad mohl vzít rukavice taky, ne?"

"Já myslel, že nebudeš sbírat vůbec..."

No jasně že nemusím sbírat vůbec. Ale když půjdu normálně po cestě a Joe kolem mě bude skákat a sbírat odpadky, budu vypadat jak jeho dráb. Odhrnuji klestí a sbírám střepy z rozbité zavařovací sklenice. Doufám, že se nepořežu.

"Za chvíli bude keš," hlásím.

"Jaká zase?" zavrčí Joe.

"Ta z té série, co je tady všude kolem."

"Takže zase nějaká hnusná pangejtovka," utrousí nevrle Joe. "A to teď jako budeš otravovat s tím, že budeme lovit celou sérii??"

Joe v poslední době přestává mít rád geocaching. Kdysi tak aktivní hráč, co šel pěšky pro každý jednotlivý bod, dnes ostentativně dává najevo, jak moc ho kešky nudí a zacházky kvůli krabicím ho nebetyčně otravují. On prostě nutně musí aspoň sbírat odpadky, jinak by výlet se mnou byl horentní ztrátou času.

"Ne, nehodlám lovit celou sérii, jen ty keše, co máme podél cesty," upřesňuji.

"Těch je snad dvacet!" hrozí se Joe. "Proč se musíme při každém výletu zdržovat hledáním desítek nesmyslných keší?" povzdechne si. Na nic neodpovídám a shýbám se pro prefabrikát petky maskovaný mechem.

Loguji do keše a vracím se na cestu. Sbírám ze země potrhanou nákupní tašku a petku. Joe jde lesem a táhne za sebou monstrózní sto padesáti litrový pytel na odpadky. Nač troškařit s malými pytli. Plastový sak mu plendá o nohy a drhne se po zemi přes šutry, igelit začíná děravět. Joe ho chvatem přehazuje na záda.

Navigace pípá. "Tady je zase keš," oznamuji po necelých dvou stech metrech.

Joe se zatváří způsobem, jakým se dospělí dívají na malé nerozumné děti. "Ach jo. Proč prostě nemůžeme jít jednou na normální procházku?"

Moje řeč.